ZÁKON Č.7 - TELEPORT

Ležim na břichu na takový tý rehabilitační posteli s dírou na ksicht a mam na sobě jenom trenky a ponožky. Na zádech mam nějaký elektrody, co nahlas pípaj a brněj mě do beder a tou dírou zírám na zem..ale vůbec ty parkety nevidim. Už totiž několik hodin lítám po ukrajině mezi prosklenejma mrakodrapama a koukám se na sjetou Laylu, jak zuřivě šuká s tim svym novym boyfriendem. Je opřená o obrovskou skleněnou stěnu, má roztažený ruce i nohy a tělo prohnutý a on to do ní nemilosrdně láduje. Layla jenom ječí a stříká, a všude okolo se po tom obřím apartmánu válej kýble šampaňskýho a stříbrný tácy s koksem a...elektrody dopípaj a doktor hlásí, že rehabilitace je u konce.

Sundavá ze mě všechno to haraburdí, já se pomalu zvedám a koukám při tom do zrcadla na svoje nenáviděný bílý křivý tělo a ten úplně vyděšnej ksicht. Pořád tomu nemůžu uvěřit, tohle se snad přece neděje? Vyrážim z ordinace ven, ulicí projede černý auto, a já jí vidim, jak přistává v kyjevě na letišti a rozzářeně mu běží naproti. On na ní už čeká vedle svýho obřího černýho mercedesu, Layla na něj šťastně skáče a obmotává mu nohy okolo pasu. Do ucha mu zasténá: “Take me home and FUCK ME!” a on se jenom samolibě uchechtne a odveze si jí do svojí skleněný věže.

Mezitim na autopilota nějak dorazil do Cobry a tam za mnou přispěchal Václav. Věděl, že je zle, protože mi sám pár hodin zpátky ty novinky zavolal: "Hele, václave...mam nějaký podpultový informace. Layla ti už neodepsala, protože byla přes vánoce v americe..a rovnou pak odletěla na ukrajinu..kde má boyfrienda."

Okolní svět se začal okamžitě ztrácet a nahrazovala ho příšerná nová realita, kterou jsem viděl jenom já. Vůbec si nepamatuju, jak jsem z holešovic dorazil tý do ordinace na vinohradech - vim jenom to, že jsem to vzal přes ukrajinu. A jak Václav v telefonu pokračoval ve vyprávění - layla prej hodně změnila lifestyle, stala se z ní golddigger a ten její týpek je dost bohatej - tak se mi před očima objevovaly další a další drtivý detaily mýho novýho světa zkázy.

Tenhle zážitek mě definitivně přesvědčil, že je fakt úplně jedno, co se zrovna děje nebo neděje v reálnym světě. Já jsem si tou dobou myslel, že už jsem dávno v pohodě - jsou to přece už skoro dva roky, co spolu s Laylou nejsme. Teď ale najednou stačilo dostat info přes tři lidi, že moje bejvalá holka někam letěla za nějakym týpkem..a já se na místě úplně sesypal. 

V mym zdrcenym světě pak pár tejdnů hrála hlavní roli sjetá Layla, ale tahle fiktivní démonická zlatokopka vůbec za nic nemohla. Byly to moje představy vytvořený z mejch pocitů. Já sice ten večer seděl v Cobře s Václavem, ale ten okamžik jsem prožíval úplně někde jinde - uprostřed kyjevskejch mrakodrapů. Levitoval jsem tam ve vzduchu a zděšeně zíral skrz sklo na šukající Laylu, se kterou jsme spolu evidentně - v mym světě - pořád ještě chodili. 

Začal jsem si všímat, že tahle teleportace do světa mejch představ se mi děje úplně pořád a že to tak bylo odjakživa. Nikdy jsem netrávil moc času tam, kde jsem se zrovna fyzicky nacházel. NIKDY jsem nesundaval sluchátka z uší - bez hudby byl okolní svět (i můj reálnej život) příšerná nuda. Díky všem Linkinům a Nirvánám jsem moh nonstop skákat s kytarou do stropu na všech světovejch pódiích - a vůbec mě nemuselo trápit, že při tom jedu tramvají do práce, kterou nenávidim.

S hudbou to šlo sice nejlíp, ale ono stačilo na kohokoliv promluvit - a zase jsem zmizel. Místo spořádanýho rande se Sandrou ve vnitrobloku jsem najednou s dlouhejma vlasama úplně vožralej skákal z nádražní boudy v týnci nad sázavou. Začal jsem jí totiž vyprávět, jak jsem si na gymplu po deseti absintech zlomil nohu a kluci z kapely mě pak na chatu vezli v kontejneru - a v tu chvíli jsem seděl uprostřed všech těch odpadků. 

Musel jsem se ale zase rychle vrátit, protože promluvila Sandra - začala vyprávět o svym psychopatickym bejvalym. Tahal jí zrovna za nohu ven z postele, a řval na ní, že mu slíbila, že s nim půjde ráno běhat. Tak jsem začal řvát já na něj, že už se snad dočista pomát, a málem jsme se poprali. Ten týpek s náma pak ještě dobu nasraně seděl u stolu, a zmizel až ve chvíli, kdy jsme začali řeši, co si pudeme pustit za film. 

Celej večer okolo našeho stolu chodili lidi k baru, a když se na nás koukli, tak viděli jenom mě se Sandrou, jak si s klidnym úsměvem navzájem přikyvujeme a občas oba usrkneme trochu červenýho. V reálnym světě naše rande nejevilo žádný známky řvoucích bláznů ani ježdění v kontejnerech - to ale vůbec neznamená, že jsme to zrovna spolu neprožili. Naše úsměvy neřikaly vůbec nic o tom, kde a s kym zrovna jsme.

Vlastně jsem nemusel ani s nikym mluvit, a stejně jsem pořád lítal po všech vesmírech - a většinou úplně fiktivních. Stačilo mi odejít z bytu, a okamžitě se v mym světě objevila parta zlodějů, která mě přišla vykrást - tentokrát už jsem určitě ty dveře nezamknul a ještě ke všemu je špatně zabouch. A jak jsem si chvíli před odchodem dělal čaj a tu rychlovarnou dával konvici zpátky do stojanu - tak co když zkratovala a začala hořet? Já jsem ale zrovna na nákupu a celej barák je v plamenech sousedi hledaj viníka a jsem to já, protože jsem jí tu konvici nějak špatně postavil.

Vždycky jsem si myslel, že kvůli všem svejm myšlenkám a představám se nějak cejtim, ale ono je to úplně přesně naopak. Cokoliv, na co zrovna myslim - ať už je to šukající sjetá Layla nebo parta zlodějů - je daný tim, jak se ve svym životě cejtim. Moje myšlenky jsou jenom pouhá maska mejch vlastních pocitů. Je to úplně stejný jako bubák v harry potterovi, kterej mění podobu podle toho, kdo se na něj zrovna podívá - pro můj strach je taky důležitý jenom to, že se ho všichni bojej.

Došlo mi, že moje večný overthinking je ve skutečnosti overfeeling. Sice chodim všude okolo s úsměvem, ale to vůbec neznamená, že nejsem naprosto šíleně hysterickej. Nemusim na ostatní řvát a házet po nich talíře - a svoje záchvaty vzteku a šílenství pouštět směrem ven na okolní svět - ono úplně stačí, když ty talíře celej život házim dovnitř. POŘÁD se v hlavě s někym dohaduju, někomu něco vysvětluju a jsem úplně běsnej z toho, že ty lidi to nechápou - ale oni se mnou v reálu v tu chvíli vůbec nejsou. 

Když jsem si dal postupně dohromady, z čeho všeho se sestává můj tajnej svět, a jakou má zhruba podobu..tak to nebylo moc dobrý. A hlavně se to vůbec neshodovalo s tim, co ostatní viděli v reálu. Pořád jsem od někoho slyšel, že já jsem to všechno vyhrál a že mě by nikdy žádnou špatnou náladu ani nevěřili. Samý úsměvy v Cobře u naší cedulky, jedno krásný rande za druhym, rozjetá kariéra..a já se jenom bál říct nahlas, jak je to doopravdy.

:):

„Povězte mi ještě poslední věc,“ požádal Harry. „Je tohle skutečné? Nebo se to všechno děje jen v mé hlavě?“ Brumbál se na něj široce usmál. „Samozřejmě, že se to děje v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?"

J. K. Rowling, Harry Potter a Relikvie smrti