ZÁKON č.4 - KOMU TO ŘIKÁŠ?

"MĚLAS MÍT UŽ DÁVNO DÍTĚ!!" 

Když Petra přijede na návštěvu za babičkou Libuškou, tak pokaždý dostane bábovku, kafe a vynadáno. Babička honem přinese na tácu všechno pohoštění, Petra si ještě ani nestačí srknout kafe a Libuška nedočkavě spustí svojí písničku. "Tak co, Péťo..už jsi se konečně umoudřela?" ptá se Petry hlasem plnym očekávání, a upíná na ní svoje hluboký modrý oči. Petře ztuhne celej obličej i ruka s hrnečkem, a zklamaně pokládá kafe zpátky na stůl. 

"Ne, babi..ještě ne.." odpovídá pomalu, a ví přesně, co bude následovat. Úsměv babičky Libušky je pryč a její modrý oči jsou najednou tvrdý jak kámen. "Na co pořád čekáš?! Je ti skoro třicet! Co když už tě nikdo nebude chtít? Měla by ses konečně usadit!! Co ten Karel, o kterym jsi mluvila minule? Ten ti zas nebyl dost dobrej, co!?"

Petra si vyslechne přednášku o tom, jak jenom pořád chodí někam popíjet a honí kluky po diskotékách, řeší jenom kariéru a řítí tak do záhuby. Pak následujou příklady Libuščinýho života - "No to JÁ v tvym věku.." - a na závěr se Libuška rozpláče, jak se nikdy nedožije svejch vnoučat a jak jí to Petra může všechno dělat. 

Libuška konečně na chvíli zmkla, dala si ruce křížem na prsa a chvíli seděly s Petrou v tichu. Libuška si ještě ubrusem utírala poslední slzy a pod nima se spokojeně usmívala. Byla si jistá, že tentokrát to ta její vnučka bláznivá konečně pochopila - líp už jí to snad ani říct nemohla. Zároveň si všimla, že je Petra nějak potichu, tak se na ní starostlivě usmála a zeptala se: "A ty si nedáš tu bábovku? Držíš zase nějakou dietu?" Petra jenom tiše přikejvla a pokusila se o úsměv. 

Ve skutečnosti má ale sevřený břicho v křeči a chce se jí blejt a nejradši by utekla. Nechce svojí hodnou babičku ranit, tak do sebe s příšernou nechutí kus tý babovky natlačí - ale do kafe jí při tom ukápne zoufalá slza. Utře si rychle obličej, a doufá, že to Libuška neviděla. Další její řeči už by prostě nezvládla a na místě by se musela k zemi skácet mrtvá. Libuška  si ničeho nevšmila a je naopak celá šťastná, že Petře bábovka chutná a jde do kuchyně pro další kousek. 

Petra se za ní zdrceně kouká, a dochází jí, že její vlastní babička jí vůbec nevidí. Přitom Libuška měla zrak odjakživa skvělej - a pořád má. Jejím rentgenovejm očím v reálu nikdy nic neuninke. Její slepota vůči Petře ale nemá s reálnym světem vůbec nic společnýho - Libuška trpí citovou slepotou. V jejím světě se celá dnešní stiuace odehrává úplně jinak, než jak jí prožívá Petra.

Když Petra přichází do obýváku a sedá si ke stolu, tak se v Libuščině světě v mžiku úplně promění - a místo mladý vnučky ke stolu dosedne druhá babička Libuška. Reálná Libuška si naproti svojí citový kopii s úsměvem sedá a začíná jejich rozhovor. Ve skutečnosti se ale nejedná o žádnej dialog - tohle je připravenej Libuščin monolog, kterej má za cíl jediný - přesvědčit sama sebe o svojí lži.

Libuščino "TY" je ve skutečnosti "JÁ"

A její věta:

"Mělas mít už dávno dítě!" 

je ve skutečnosti:

"Jsem šťastná, že jsem měla děti tak brzo!"

Libuška totiž nikdy s Petrou ještě doopravdy nemluvila - odjakživa mluví jenom sama se sebou. Do její iluzorní kopie se okamžitě převtělí kdokoliv, s kym Libuška zrovna mluví. A všechny tyhle kopie se Libuška snaží přesvědčit o tom, že chtěla mít ten život, kterej ve skutečnosti měla. To ale bohužel neni pravda, protože to úplně poslední, co by kdokoliv na světě moh chtít, je Libuščin život.

Libuška už jako malá holka toužila bejt slavná herečka. Tenhle sen jí sloužil jako vysvobození z pekla, ve kterym se svejma rodičema vyrůstala. V 18ti letech ale otěhotněla se synem místního statkáře a její život byl u konce. Tuhle charismatickou, krásnou intelektuálku navlíkli do starejch montérek s holinkama a poslali jí na pastvu za kravama. Co všechno tahle holka ve svym životě zažívala, se nedá popsat. 

Úplně všechno ohledně života na statku potají šíleně nenáviděla - předevšim svojí novou rodinu - a chtěla sama sebe i všechny okolo zabít. Byla příšerně nešťastná a upadala do stavů úplný beznaděje, což její vyšinutej manžel tvrdě trestal. "Co to je zase za hnus?? Tohle se nedá žrát ty seš snad úplně mimo!" - a zase jí surově zmlátil. Běžně po těhle incidentech končila v nemocnici, ale celá rodina se to snažila zakrejt tim, že si Libuška vymejšlí a je blázen.

Kdyby se Libuška teď musela podívat na to, jaký peklo doopravdy celou tu dobu prožívala, tak by musela na místě umřít. Petra si ale sebou k babičce nevědomky vždycky přiveze obrovský zrcadlo, ze kterýho na Libušku začne problikávat její příšerná realita. Petra nemusí ještě ani nic říct - stačí jenom to, jak krásně vypadá, jak je úspěšná v práci, co všechno zažila a JAK NECHCE MÍT DĚTI. Tim všim Libušce tiskne na obličej rozžhavenej pohrabáč jejích pocitů - a babička okamžitě radši oslepne, než aby tu svojí hrůzu doopravdy uviděla. 

Libuška by po Petřinym životě okamžitě sama nadšeně skočila, kdyby tenkrát mohla - ale to vůbec nešlo. Její vlastní rodina by jí zabila, kdyby jim řekla, že chce něco jinak nebo že si dokonce takhle svůj život vůbec nepředstavovala. Takže teď sice po Petřině životě skočí, ale jenom aby ho zardousila. Svojí vlastní vnučku tak nakonec pořád dokola znásilňuje tim, že se jí snaží vnutit svoje nechtěný - a naprosto katastrofální - životní řešení. 

Libuška samozřejmě neví, co všechno Petře svejma řečma způsobuje. Ona si ve svojí slepotě upřímně myslí, že chce pro svojí vnučku jenom to nejlepší - snaží se jí ukázat správnou cestu, a ochránit jí, aby nakonec neskončila sama a zoufalá. Libuška tak ze svýho pohledu tohle všechno Petře řiká jenom pro její vlastní dobro. Ve skutečnosti ale to jediný, co Libuška svojí vnučce umí nabídnout, jsou výčitky převlečený za lásku - a tim jí ten život nakonec zničí.

Kvůli tomuhle nemilosrdnýmu tlaku totiž teď Petra strávila půl roku s Karlem, aby konečně s někym byla a splnila tak Libuščino jediný přání. Jenomže Karel se ukázal jako prolhanej manipulativní zmrd, kterej Petru celou dobu podváděl s několika dalšíma holkama a byl příšerně zadluženej. Do toho byl úplně závislej na koksu, a Petru nutil, aby šňupala s nim - takže od něj utekla. Tim ale přestala naplňovat Libuščino očekávání, protože babičku zajímá jenom zeleně svítící kolonka "dítě a vztah".

Petra tak trávila většinu času na tinderu a po barech, kde se snažila najít nějakýho otce těch zasranejch dětí, který po ní všichni tak chtěj - kromě babičky Libušky to do ní valí celá rodina i úplně celej svět. Jedině pomocí svýho dítětě tak ze sebe dokáže sundat ten příšerněj tlak a pocit viny, ze kterýho se jí rozpojuje mozek a ona už úplně přestává fungovat. Už i sama sebe dokázala přesvědčit, že má nejvyšší čas a že jinak už bude na všechno pozdě. 

Na každý rande tak rovnou chodí ve svatebních šatech a mluví jenom o dětech - takže od ní všichni hned utečou. Po dalšim potenciálním ženichovi, kterej jí zase vyghostoval, to už Petra nevydrží a bere do ruky telefon. Všechny instintky na ní sice zoufale křičej: "Nedělej to! Uteč!!" ale ona zavře oči - a zavolá Karlovi. Ten jenom zajásá, že věděl, že ona přijde s prosíkem zpátky. Petra si i přes to všechno s timhle ztroskotalym psychopatem domluví rande..a navždycky si tim zničí život. 

Po pár měsících přijede k babičce Libušce a konečně - KONEČNĚ - jí může udělat radost: 

"Čekáme s Karlem miminko! :-)" 

Babička Libuška vystřelí ruce nad hlavu a propukne ve šťastnej pláč. "Moje holka milovaná!  Konečně jsi přišla k rozumu!!" Skočí Petře okolo krku, olíbá jí po celym obličeji a pak odběhne do kuchyně pro šampus, kterej pro tuhle šťastnou událost celý ty leta schovávála. Přitancuje zpátky za Petrou do pokoje, v rukou třímá vítěznou láhev se dvěma skleničkama...a skrz svojí slepotu vůbec nevidí, že Petře z jejích očí po obličeji tečou k smrti vyděšený slzy.