"JSME PŘECE RODINA!"

Jasně, pokud se svojí rodinou fakt chci bejt - a moje rodina chce bejt mnou - tak neni co řešit a vánoce jsou super věc. Máme se rádi, nikdo na nikoho neútočí, smějeme se spolu a nikdo nemusí řvát ani brečet. Pokud ale sedim schovanej v dětskym pokojíčku a třesoucí se rukou si beru čtvrtej neurol - protože s tou PÍČOU SE TO PROSTĚ VŮBEC NEDÁ VYDRŽET - tak se na to taky můžu úplně vysrat a vánoce trávit někde jinde s někym jinym.

25.prosince 2019, štěcho, noc

Ležim potmě u babičky v obejváku a poslouchám všechny ty zvuky. Hučící mrazák a rumplující topení a hekajicí babička u sebe v ložnici. Při každym hlasitějším zvuku si řikám, jestli nespadla z postele nebo jestli zrovna zase nepáchá sebevraždu. Slíbila, že na mě kdyžtak zavolá, když bude potřebovat na záchod, ale koukám, že si najednou rozsvítila lampičku, takže vstávám a jdu za ní.

Otevřu dveře a vidim jí, jak se zuřivě kinklá ze strany na stranu a už už sebou málem sekne. Je zfetovaná tunou prášků a má úplně bezvládný tělo. „Běž spát, já to zvládnu sama.“ Chytnu jí v podpaží a můžu se posrat bolestí v zádech, je těžká jak prase. Snažim se jí otočit a po chvíli hekání jí posadim na ten obří nočník. Vzápětí jí odnášim zase zpátky, krok za krokem spolu vrávoráme, už jsme skoro tam, a já to na poslední chvíli kolenem narvu do tý zpíčený postele a oba do ní zahučíme.

Smějeme se spolu, a ona řekne nahlas to, na co celou dobu myslim: „Vašíku..to jsou vánoce, co. Místo toho, abys ukládal do postele nějakou pěknou holku, tak se tady taháš se mnou haha!" 

Vracim se zpátky do tmy na svojí matraci a připadám si jak ve strašidelnym domě z pohádky. Po celym bytě se line smrad zatuchlejch chcanek a mně se vybaví collinsův text - I can smell it in the air tonight. Pouštim si to furt dokola a vůbec nemůžu usnout. Tohle je můj domov. Před těmahle strašidlama jsem celý ty leta utíkal. Máti. Míla. Babička. Celá rodina.

U babičky je aspoň jasný, že už je mimo - dneska oslavila devadesátiny, a v očích jí je vidět, že už tam s náma vůbec neni. Děsivý je ale to, že jsou na tom všichni ostatní úplně stejně. Fascinuje mě, že jsem to celej život neviděl - jak VŮBEC nevnímaj svoje okolí, viděj jenom sami sebe a jsou uzavřený ve svym vlastnim neštěstí.

Dneska máti s tim jogurtem. Přáli jsme babičce, a máti usoudila, že "Natálka by byla určitě smutná, kdyby taky něco nedostala." Míla jí na to řek, ať Natálce nic nedává, že si musí zvyknout na to, že k cizím narozeninám prostě nic nedostane. Máti na chvíli ztichla a tvářila se jak kyselá prdel. Viděl jsem, že se chystá něco udělat, tak jsem jí řek, že Natálka má svoje rodiče a ať to hlavně nechá bejt.

Za dvě posraný minuty máti vystřelila od stolu a odběhla ke svýmu baťohu. Vzápětí se přiřítila zpátky a s pokřikem "S TIMHLE RODIČE URČITĚ BUDOU SOUHLASIT" práskla před Natálku třešňovej jogurt. Do toho jí začla zpívat všechno nejlepší, a pak rychle dodala "k vánocům", aby jí jako nikdo nemoh nic říct. Takže to zase celý prorvala podle svýho a úplně se vymrdala na to, co chtěj ostatní - a neváhala u toho použít malý dítě jako rukojmí.

Sedla si zpátky ke stolu a spokojeně zářila. Zavrčel jsem na ní, jestli si jako dělá prdel, ona nadskočila a zatvářila se strašně šokovaně a ublíženě - tak jak to umí jenom ona. Přece nic špatnýho neudělala a musela to nějak vyřešit a teď jsou všichni happy a já jsem za to na ní zlej. Ztuhnul jsem a měl jsem chuť jí umlátit nohou od stolu. Všichni byli nasraný, Natálce byl ten jogurt samozřejmě úplně u prdele a máti zas ublíženě trucovala jak přerostlý malý dítě.

25.prosince 2019, furt štěcho, ráno

Masakr. Vůbec jsem nespal a třeští mi v zádech i v hlavě i v koleni. Za babičkou jsem pak šel ještě několikrát, a kromě collinse mi hlavou znělo jenom „já už chci pryč“. Musim ale přežít ještě celej dnešní den, a teď na mě strejda zacvrlikal, jestli bych to s babičkou dneska v noci zvládnul ještě jednou - že se mu nakonec moc nehodí zůstávat ve štěcho. A přesně v tu chvíli sem vlítla máti a zajásala, že to je super nápad, a začala nás zas všechny fotit. Vzala si na sebe deku a začala tancovat okolo, že má "královskej hermelín" a že to jsou letos "tak krásný vánoce!"

Měl jsem strašnou chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Příšerně mi chyběla Layla. Chtěl jsem jí zavolat, ať to všechno vrátíme - tenhle život bez ní prostě nedám. Nádherná holka z floridy versus pochcaný štěcho. Nemůžu se dočkat, až konečně vypadnu. Strašně se těšim za Vencou do prahy, do bezpečí - domů.

25.prosince 2019, maniny, večer

Venca: "To bys totiž na těch rodinnejch akcích musel začít chlastat. Mně teprve včera došlo, jak jsem vždycky přežil vánoce u našich. Ráno jsem začal irskou kávou, pak mimosa, k obědu tři píva, potom paňáčka vizoura na slehnutí a ve čtyři jsme otvírali první víno. Letos jsem poprvé zkusil bejt střizlivej. Po hodině jsem měl chuť všechny podřezat a ject se domů utopit."

:):

Můžu mít svojí rodinu seberadši, ale pokud s ní nedokážu vydržet v jedný místnosti, aniž bych měl chuť skácet se k zemi mrtvej, tak s nima prostě bejt nemusim. Apelování na rodinný pouto je jenom obyčejný vydírání, který má za cíl vzbudit pocit viny. Hlášky typu "JSME PŘECE RODINA!" jsou poslední argumenty všech rozbitejch lidí, který to celý úplně dojebali, a nikdo už s nima nechce trávit čas.

Pokud se tyhle rozbitý lidi k ostatním chovaj pořád dokola stejně nahovno, tak se jim dá pomoct tak, že se s nima člověk prostě přestane stýkat - a to i přes všechen ten zoufalej nátlak, lítost a výčitky. Až když zjistěj, že od nich nakonec všichni utekli, a že na lásku neexistuje automatickej nárok - a to ani v rodině - tak přesně v tu chvíli se sebou budou muset něco udělat, aby se k nim jejich lidi zase začali sami od sebe vracet.