Sobota 12. května 2018, Praha, Meet & greet
„Soo...what did you see? Did you take any photos?“ zeptá se Isabella a podezřívavě nadzdvihne svoje nastřelený obočí. Nezbejvá mi nic jinýho, než se vydat zpátky do říše divů a zkusit vylovit nějakou aspoň trochu použitelnou vzpomínku.
Přesně v půl pátý ráno vyzvedávám vencu uberem. Spali jsme oba hodinu, ale jsme strašlivě nastřelený – fakt to vypadá, že spolu poprvé po deseti letech někam poletíme. Podávám vencovi plecháčka k snídani a on se chytá za hlavu. Měl přichystaný to samý překvapení, ale zapomněl ho v lednici. Za chvíli už sedíme na letišti v salonku a snídáme dvojitej gintonic. A pívo. Trochu se propadám, střílí mi tam layla - ty letiště jsou přece jenom její.
Pak ale kouknu na vencu a musim se smát. Hraje si ve svym velkym červenym křesle na krále. Obří čapka s rovnym kšiltem, gintonic jako žezlo a pívo jako jablko. Vytahuje mě tak z díry, do který už zas sklouzávám, dáváme ještě jeden gintonic a odbíháme do letadla. U letušky objednáváme každej pívo, jamesona a dvojitý fíšto. Těšíme se.
Jsme v Milanovi! Nakupujeme čtyři píva na cestu a vyrážíme na vlak. Se selfie tyčí natáčíme zběsilý klopení lahváčů za jízdy po letištních rychlopásech a posíláme rozesmátou fotku lukášovi. Venca se mu před odletem svěřil s obavou, že to spolu na starý kolena asi trochu rozkalíme, a lukáš nám na cestu požehnal. „Jinak to nejde, václave!“ Proto ho máme rád - nechává nás bejt.
Ve vlaku koukám, že mi píše Lee. Spolu s těma pár drinkama mě to přivádí do varu, a omylem zaměňuju otvírání dveří s nouzovym tlačítkem. Z mikrofonu huláká pan strojvedoucí, všichni na mě čuměj jak na dementa a já zmateně cinkám papírovou taškou s lahváčema. S vencou umíme jenom „bonžórno“ a „špagety di trévi“, tak radši nic neřikáme. Po chvíli to pán vzdává a vlak se zas rozjíždí.
Natáčíme se na gopro, ze kterýho jsem línej sundavat ten velkej oranžovej plováček. Venca si myslí, že plováček je kamera, pořád na něj špulí pusu a omylem natáčí pána stojícího přímo před nim. Ten vypadá, že nás brzo zabije, tak radši náhodně vystupujeme. Doplňujeme zásobu lahváčů a prohejbáme se smíchy. Ať jdou všichni do prdele s tim, že v Milanovi neni nic k vidění! Natáčíme "krásný baráky s tunou zeleně" a ty holky všude okolo. To se nedá!
Včerejší předpověď na náš pobyt z nějakýho důvodu hlásala výjimečně prudký ochlazení a stoletý bouřky, ale je totální azuro a vedro jak v prdeli. My se paříme v sakách a dlouhejch kalhotech, a nic jinýho sebou nemáme, protože jsme přijeli na nákupy. Tak si aspoň sundavám sako, a mačkám ho do svojí starý sportovní tašky, kterou mam místo kufru. Zapomněl jsem si zabalit, takže v ní mam jenom tunu kondomů. Dokonce i ty nový sluneční brejle, co jsem si za několik tisíc do milana nakoupil, jsem nechal v Háji. Střídáme se tak s vencou o ty jeho, a po chvíli si sedáme na prosluněnou zahrádku kavárny v postranní uličce.
Maj tu nejlepší fíšto na světe! A jenom za jedno euro. To zas bude. Objednáváme si každej tři espressa a tři piva. Je krásně, tak se bavíme o tom, kdo bude mít jakou skladbu na pohřbu. Venca má hned jasno s Just Like You Imagined, já váhám mezi Fog a Bad Timing. Venca hlasuje pro Bad Timing a já souhlasim. Pověřuje mě proslovem, pokud umře první - v což pevně doufá. „Ty jedinej víš, kdo jsem. A to počítám i sebe." Na chvíli si zase nasazuju hudbu a nefalšovaně žiju okamžikem. Beck and Call a California. Píšu Lee, že je úžasná holka, a checkuju novou fotku Isabelly na whatsappu. Layla na mě chvíli nemůže.
Vyrážíme dál. Netušíme kam. Nějakym zázrakem míjíme centrum a končíme někde u okruhu. „Ty, Vávlave...tohle se mi nějak nezdá.“ Jdeme chvíli po okruhu a na mě padá hrozná únava a nasráč. A hlad. "Bonžórno!!" zkouší to Venca na nějaký italky. Holky se na něj ani nepodívaj a jdou dál. "Ty Milanky sou ňáký divný!” čertí se Venca. Nakonec vybíráme ušmudlaný bistro u silnice, usedáme ke stolu, a objednáváme si každej pizzu, pivo a dvojitýho panáka whiskey. Servírka na nás spiklenecky mrkne a po chvíli donese každýmu dvojitýho dvojitýho panáka. Prokoukla nás - jako správný italové si dáme k obědu dvě deci - ale protože jsme češi, tak je to tvrdej. Začínáme bejt lehce tipsy. Volá majitel ubytka, kde jako jsme. Zjišťujeme, že jsme předtim omylem trefili správnou stanici hned vedle našeho airbnb, a vyrazili úplně přesně na druhou stranu.
Urychleně vyrážíme, ale venca zabloudí ve skleněnym rohu, o kterym si myslí, že je to východ. Rozesmátá servírka se mu snaží vysvětlit, ať jde radši jinudy, on využívá příležitosti a zkouší si s ní dohodnout rande na večer. Nakonec to nevyšlo, a rozrušenej venca tak omylem objednává uber do bologne za 700 EUR. Nějakym zázrakem si toho všímáme včas a zůstáváme v milanovi. Auto přijíždí, my otvíráme dveře a venca burácí na pozdrav: „ŠPAGÉÉTY DI TRÉÉVI!!“ - chudák řidič nadskakuje - „E?“ - a já zas brečim smíchy.
Dorazili jsme na ubytko a venca schytal šílenej rapl. Běhal po celym bytě a rozhazoval led z mrazáku. Lez po čtyřech a otvíral všechny dveře pusou. Chvíli z předsíně strašil dolů do sklepa, aby se seznámil s místníma strašidlama ("HUUU!, HUUU!") a pak odešel do sprchy. Nechal otevřený dveře, všude cákal vodu, zuřive přitom máchal goprem a prozpěvoval si: „Ještě-že-mam-plo-váček!“
Dávno mi to všechno přestalo připadat vtipný a byl jsem strašně nasranej. Šel jsem po něm do sprchy a radši se v koupelně zamknul. Jakmile to zjistil, tak začal bušit pěstma do dvěří a vyhrožovat, že je vykopne. Věděl jsem, že to fakt možná udělá - ty rány byly čim dál tim silnější a já z něj poprvé v životě měl fakt strach. Vzápětí všechno ustalo, já se ani nehnul, a čekal jsem, co se jako stane. Byl jsem si jistej, že se ve dvěřích najednou objeví sekera, a za ní vencův šílenej ksicht - přesně jako Nicholson v Shining. Nestalo se nic, protože se ukázalo, že venca usnul. Lehnul jsem si vedle něj a nařídil budíka na za dvě hodiny.
Kupodivu jsme za chvíli fakt vstali, pořád úplně na kopr, a vyrazili do města. V místní kavárně jsme si na cestu koupili aperol a po chvíli jsme zakotvili na nějaký promenádě. Rozhlídli jsme se okolo a mě málem odvezli. Ty milanky byly překrásný a bylo jich nekonečno. Venca to spočítal. Seděli jsme tam pět hodin a řičeli smíchy. "Venco! VENCOO!! Veelkýý moc špatnýý...TEĎ!!!" Vůbec jsme nechápali, jak je možný, že se všechny nádherný holky z celýho světa dneska sešly zrovna v milanovi. Napadlo nás, že je to lukášova práce. Určitě je schovanej za rohem, na hlavě má takovou tu starou motocyklovou helmu s velkejma brejlema, a odpaluje jednu nálož dokonale krásnejch milanek za druhou. Číšník se nám strašně smál a neustále dolejval. Ptal se, jestli jsme amíci. Venca automaticky odpověděl, že jsme z Colorada, tohle nesmíme na prahu prásknout.
Byl jsem ÚPLNĚ mimo. Feťák v rauši. Všude okolo poletovaly nádherný stříkačky, a já byl v prdeli, že si nemůžu šlehnout všechny najednou. Tou dobou jsem ještě nevěděl, že si nemůžu šlehnout ani jednu z nich, ale každopádně jsem ucejtil jsem to nekonečno. I kdybych tam žil, a nějakym omylem ulovil jednu z nádhernejch milanek za ženu, tak bych tim přišel o všechny ostatní. Stejně tak jako Venca měsíc zpátky v londýně. Zasněně koukal na mrakodrapy v City, a konečně ucejtil, že žádnej vrchol neexistuje. Může zabít svůj život zběsilou snahou o to, aby se na něj dostal - a v nejlepším případě pak sedět v jednom z těch baráků jako jeden z šéfů. Ale nikdy nebude šéf všech mrakodrapů. Nikdo takovej neni.
Byli jsme zvědaví, kam všechny ty Milanky prouděj, tak jsme vyrazili na výzvědy. Setmělo se a my došli na nějaký minináměstí, kde všechny bary masivně pulzovaly. Zírali jsme na tu spoušť a v tom mi někdo poklepal na rameno. Doufal jsem v krásnou Milanku, ale byl to jenom nějakej Milan. Podával mi klíče od našeho apartmánu, že mi vypadly mi z kapsy - stejně jako ráno na letišti letenka.
Blesklo mi hlavou, jak jsem za tohle svoje bejvalý holky vždycky drtil. Když Layla tehdy na magneticu výjimečně taky jednou něco pila, a po třech panácích jí vypadla její uprchlická karta. Byl jsem nepříčetnej. Celej večer jsem na ní nebyl schopnej promluvit, a vůbec jsem nechápal, jak může bejt tak šíleně nezodpovědná. A hlavně - jak je možný, že vůbec mohla chtít vypít tři panáky? Tři panáky! To je míň, než jsem měl dneska já k snídani. Zamrazilo mě.
Nekonečný bary plný dokonalejch milanek mě ale rychle vrátily zpátky do současnosti, a já se v tý jejich absolutní kráse úplně ztratil. Nicméně všechny holky vypadaly naprosto nedostupně a ani se na nás nekoukly. Jako bysme byli neviditelný. Tak jsme se aspoň snažili všechno nenápadně natáčet, abysme měli důkazy, ale byli jsme odhaleni. Radši jsme toho nechali, ať zas nemusíme utíkat někam, kde nás ještě neznaj, a chvíli jsme jen tak okouněli.
Nakonec se nás ujala penelope. Řikali jsme jí tak, protože vypadala jako penelope cruz a měla nádherný palečky. Chvíli se s náma snažila bavit, ale já jí pořád natáčel, tak odešla. Byl jsem z toho strašně nešťastnej - tim spíš, že její kozatá kamarádka se dál bavila s vencou. Chtěl jsem jít pryč, ale venca se zatvářil jak vrah a já se ho bál. Řikal sem mu, ať už laskavě neobjednává další drinky, že chci jít domů. Objednal jich tolik, že to nešlo ve dvou pobrat a museli jsme si pučit tác. Kozatá šla mezitim do prdele a vencové zas utřeli - s tácem plnym drinků.
Museli jsme je někde udat, tak jsme zamířili ke stolu, kde seděla NÁDHERNÁ hnědooká hnědovláska. Celej večer jsem po ní nenápadně pokukoval. Měla na sobě upnutý černý tílko s takovym tim šňůrkovanym výstřihem, a v něm úžasný, obrovský, pihatý boobies. "I am Václav and I am an Alcoholic," hlásá venca z dálky na pozdrav a vlítne mezi ně s plnym tácem v náručí. Pihatá milanka se představuje jako Noemi. Zblízka je fakt božsky krásná - a zadaná. Aspoň se zase dozvídám, že prej vypadám jak gosling. Venca si vysloužil aviciiho, kterej to zrovna dva tejdny zpátky zabalil. Asi by chudák koukal, jaký se mu v Milanovi zjevilo převtělení. Po chvíli se celá skupinka zvedá - že je to s náma sice super, ale že už musej. Jediná Francesca zůstala, ale ta má políčeno na aviciiho. Někam spolu mizej a já tam najednou sedim úplně sám, strašlivě unavenej, vožralej a skrz naskrz nešťastnej.
Toulal jsem se od baru k baru a koukal. Obešel jsem postupně celý náměstí, a vůbec nechápal, odkud se všechny ty krásný holky berou. Byly asi dvě ráno a furt jich tam bylo strašně moc. Představoval jsem si, jaký maj na sobě tanga, jak se jim zařezávaj do těch absurdně dokonalejch zadků a jak je to všechno nádherně provoněný. Zkusil jsem oslovit Mikádo Brunetu. Nevyšlo. Zoufalec. Došlo mi, že místo nebe jsem se dostal do pekla. Byla to nefalšovaná tragédie. Nekonečný davy nádhernejch, nedosažitelnejch holek - a já. Plus vožralej venca, kterej nezvedá telefon.
Vrátil se asi po hodině, celej zmuchlanej a pokrytej rtěnkou. Napadlo mě, co by na to řikala ema. Řek mi, že vypadám jako pejsek, kterýmu někdo hodí moc míčků najednou, a šel lovit dál. Po chvíli zahlíd penelope s nějakejma týpkama v oblecích. Laškovně jí začal přivolávat prstíčkem, takový to "Pojď k tatínkovi!" Dělal jsem, že tam nejsem. Penelope opovržlivě obrátila oči v sloup, beze slova se otočila a odešla. Venca zkusil naposledy vystřelit, a trefit Milanku v květovanejch šatech, nebo aspoň její kámošku. Jakmile holky viděly, že venca vyráží jejich směrem, tak vyštěkly "NO!" a utekly pryč. Místo 5ti památek unesco si tak z cestovatelskýho seznamu odškrtáváme jedno pořádný vožrat a konečně vyrážíme hledat hotel.
Po cestě se kupodivu nic zvláštního neudálo, ale na apartmánu nastalo peklo. Venca moc dobře věděl, že jsem totálně propadlej, to ale nezabránilo jeho odpolednímu raplu, aby ve čtyři ráno chytnul druhej dech. Náš byt měl dvě ložnice, ale na airbnb se zapomněli zmínit, že jedna z nich je ve sklepě. Při odpoledním slosování jsem nevyhrál, takže jsem se teď s vencou rozloučil, a odešel jsem bydlet do sklepa. Venca šel ale za mnou, a já až v tu chvíli s hrůzou koukal, že mam vedle postele fotbálek a dětskou houpačku. A samozřejmě jsem nebyl jedinej, kdo si těhle atrakcí všimnul. Nastalo rodeo.
Venca zajásal a skočil do houpačky. Napřáh se a vší silou to zádama narval do zdi. V celym baráku zadunělo, on se smál jak úplnej dement a běžel hrát fotbálek. Třískal do toho nejvíc jak to šlo a pořád vřeštěl "GÓÓÓL!" Po nějaký době ho to přestalo bavit, tak vyběh po schodech nahoru, otevřel dveře, zhasnul a zavřel. Stál tam potmě bez hnutí, a dělal, že tam neni. I já jsem v tu chvíli musel uznat, že to je dobrej fór. Po nějaký době to Venca už nevydržel, zařval do tmy "BAAAAFF!!!" a utek. A pak se zase vrátil. Pomalym krokem scházel ze schodů, s ďábelskym smíchem...a nožem v ruce.
Dávno mi zuřivostí ztuhnul úplně celej ksicht, měl jsem chuť na něj začít hystericky řvát a zabít ho. Jenomže to by vyhrál, což jsem nechtěl. Viděl jsem ten jeho výraz. "Tak dělej, řekni něco, ty sračko!" Takže jsem držel a ani jsem neceknul. Venca zkusil ještě poslední trik, kdy vyšel ze sklepa nahoru do jeho ložnice, a přímo nad mojí hlavou začal ze všech sil dupat a skákat. Masakr! Pak to konečně vzdal.
Ležel jsem tam, přesně 24 hodin od prvního plecháčku v uberu, a chtělo se mi brečet. Hlavou mi pulzovalo jediný - over and over and over and over again. Do milana jsem se strašně těšil. Pořád dokola jsem si představoval, jak budu v krásnym pokoji usínat vedle nádherný, opálený, voňavý hnědovlásky s dokonalejma prsama, vykukujícíma z černý krajkový podprsenky. Místo toho jsem ležel úplně nasráč v prochladlym sklepě někde za městem a s totálnim psychopatem vykukujícím zpoza dětský houpačky. Došlo mi, že za pár dní budu zas hnít v pojišťovně. Po večerech se budu nutit do cvičení na matračce a do hraní na kytaru. Svůj život budu nenávidět ještě víc, než tady v milanovi. Měl jsem z toho všeho strašný ouvej a neštastně jsem usnul.
V půl osmý ráno mě vzbudila šílená nadrženost. Chtěl jsem si pustit porno, jenomže ve sklepě nebyl signál. Zvládnul jsem to nakonec i bez toho, ale nestačilo to. Šel jsem teda ještě nohoru na schody, těsně za dvěře, kde už jsem chytnul nějaký data. Venca sice moh do sklepa kdykoliv vletět a načapat mě, ale zoufalost je zoufalost. Nakonec se žádná přepadovka nekonala, já po sobě provinile utřel, a šel se podívat, jak je na tom můj spolubydlící.
Venca ležel na posteli na znak a hlasitě chrápal. Dobu jsem s ním třás, ale vůbec nešel probudit. Odešel jsem do kuchyně pro studenou vodu, ale ten syčák to odhalil a najednou vystřelil z pokoje ven. Měl furt totál rozvernou, a já myslel, že už mi fakt jebne. Donekonečna zpíval ve sprše Avril, takže jsem to nakonec málem byl já, kdo rozštípe dveře sekerou. Nějak jsme to ale spolu zase přežili, venca si do deníku poznamenal, že je psychopat, a vyrazili jsme turistovat.
Následovala procházka centrem (!) a focení památek. Venca si třikrát stoupnul u něčeho, co vypadalo jako památka, a bylo hotovo. U jednoho z domečků se ještě kromě něj fotila nějaká modelka, a stejně jako venca, i ona vypadala jako z pohádky. Chvíli jsme na ní čuměli a ona odešla. Hned vedle poskakoval nějakej vousatej děda - pouliční umělec. Zastavili jsme se a zírali na něj. Měl v uších sluchátka, mával okolo sebe rukama a strašně pařil na hudbu s kytarou - jenomže žádnou neměl. A bylo mu to fuk. Řádil tam jak smyslů zbavenej - protože byl smyslů zbavenej - a vybízel lidi, aby pařili s nim. Jeho hudba ale nebyla slyšet, a on byl smutnej, ze s nim ostatní nepařej. Věděl jsem, že Venca myslí přesně na to samý. Tenhle děda je náš. Z celýho milana nejvíc souzníme s takovymhle týpkem, jehož umění se vůbec neliší od toho našeho. A co hůř, timhle tempem tam za chvíli skáčeme s nim.
Dorazili jsme až k největšímu domečku, jakej milan umí nabídnout, a usoudili, že památek bylo pro dnešek dost. První uličkou jsme opustili centrum a sedli si na kafe. A na lahváče. Celý to začalo nanovo a my se okamžitě zase ocitli v říši za zrcadlem. Zase jsme zapomněli na okolí a nonstop se o něčem bavili, fotili se a smáli se sami sobě. Gosling s Aviciim. Brutální záchvaty smíchu. Dva smradlaví houmíci, co klopěj lahváky v postranní uličce u bambusu. Byla to šílená prdel.
Zvedli jsme se, došli až na okruh, a nějakou dobu šli po něm. Měli jsme ho rádi, byl to náš okruh. Čuměli jsme po boobies, smáli se, smrděli, a tak. Dostali jsme hlad a zastavili se na pívo a lasagne v rohovym bistru u lešení. Připadalo nám to tam autentický, a shodli jsme se, že tohle turistická past nebude - byli jsme si poměrně jistý, že v těhle končinách jsme jediný turisti široko daleko. A tam na rohu u lešení, po všech těch letech, dorazilo první společný došlo.
Neustále se tomu sice smějeme, pořád o tom mluvíme, ale máme problém. A to velkej. Došlo nám, že naše dosavadní životy a vztahy s ostatníma lidma jsou úplně absurdní. Něco je špatně. Lukáš sice s náma tu hru hraje, ale docela při tom riskuje, když nás nenechá nikam zavřít. Každej v sobě máme bůhvíkolik osobností, který spolu vůbec nekomunikujou. Psychopatie a úzkostná schizofrenní maniodeprese. Bez prášků a bez blázince.
Vencovi se konečně protrhla přehrada. Najednou sám začal mluvit o tom, jak všechno kamufluje. Pravda je vždycky max 20%, a zbytek čistá pohádka. Popisoval přesně to, co jsem deset let nějak vnímal, ale nerozuměl tomu. Stejně jako s Laylou, i s nim to byla láska na první pohled, ale ani jemu jsem spoustu věcí vůbec nevěřil. Události okolo něj prostě vůbec nedávaly smysl. Všechno si domejšlel, a s úplnou samozřejmostí odjakživa tvrdil věci dřív, než se staly. Nic si nepamatuje a nikdy necejtí sebemenší náznak citů. Vypíná mu mozek a umí vypadat naprosto děsivě. Přiznal, že lukáš se ho do blázince už nějakou dobu snaží dostat. Nebo aspoň nasadit prášky. Tak se od něj pokusil utéct k tatyaně, ta ho ale odmítla, protože okamžitě poznala, že tohle bude past.
Těsně před milanem jsem se poprvé bavil s někym z vencovo minulosti - s ladou. Do tý doby se mu dařilo všechny jeho významný lidi držet odděleně. Fascinovalo mě, jak lada vypráví úplně o někom jinym, než koho znám já. Nikdy spolu prej doopravdy nechodili ani nespali, choval se jak 13ti letej kluk. Okázale jí ignoroval, a zároveň se hrozně bál, že by ho mohla zranit. Masakr. Venca přiznal, že když zrovna loví holky, tak se mu v polovině případů vůbec nepostaví, protože je napřed potřebuje poznat, a bejt tak u nich v bezpečí. A že se pokaždý strašně stydí. Až doteď to vždycky prezentoval úplně naopak - lamač srdcí Venca. Aby nikdo neprokouk, jakej je to ve skutečnosti tydlivec. Předevšim on sám. Plus do toho všechny ty jeho dluhy. O těch jsem taky donedávna vůbec nevěděl.
Už jsme zas stihli propálit veškerej cash, tak se Venca zvednul a odešel do bankomatu. Pustil jsem si na moment Vincenta, a koukal na něj, jak si to štráduje přes ulici. V čapce s rovnym kšiltem a vytahanou košilí. Kdyby se to nesnažil už deset let celý nějak narovnat, tak by byl dávno ve vězení, v blázinci nebo mrtvej.
Do toho moje neustálý střídavý zapínání a vypínání úplně všeho. Nekontrolovatelný, naprosto protichůdný stavy dvou různejch osob v mojí hlavě, kdy se děsivě úzkostnej propad najednou přepne na absurdně nastřelenej hype a vzápětí se řítim zase zpátky dolu. V milanovi se to všechno střídalo tak rychle, že dokonce už i venca se nahlas podivil.
Zároveň mi tu došlo, jak moc mě ovládá ta naprostá posedlost holkama - a předevšim Laylou. Sevřelo mě to i ve chvíli, kdy mi venca přiznával věci o sobě. Panika - "LAYLA!!" - že vlastně jsem z ní měl celou dobu úplně stejnej pocit jako z něj. Jak jsem nevěděl, kde končí reál a začíná pohádka, a že jsem jí vlastně nikdy nevěřil, takže nevim, co všechno schovávala. Skoro rok spolu nejsme, ale stejně mě tady u lešení v milanovi najednou chytí pod krkem a dusí mě panikou. Ve chvíli, kdy mi o sobě něco vypráví můj kámoš.
Vybavil jsem si všechny ty sessions u lukáše, kde jsem mluvil jenom o Layle. "Layla nevidí..Layla dělá..Layla nedělá.." Byl jsem vyděšenej z toho, do jakýho průseru se řítí. Lukáš celou dobu stál na tý cestě přede mnou a z dálky na mě mával. "Tudy!" Rozcestí směr reál. Nechal mě v tom bejt, a trpělivě čekal, až mi to samotnýmu dojde - až já sám tam dojdu - že mluvim celou dobu jenom o sobě. Došlo!
Všechny došla, číhající na nás na rohu u lešení, jsme poctivě ulovili a vyrazili dál. Čekal nás teď úplně jinej lov - akutně jsme potřebovali deodorant. Celou tu dobu jsme totiž na sobě měli furt ty samý košile, včetně noci, kdy se do nich vsáknul veškerej pot, chlast a neštěstí. Pořád jsme museli zastavovat, protože jsme se smíchy skoro neudrželi na nohou. Spořádaný turisti - psychopat a schizofrenik na výletě. Dva malý kluci, co doháněj svoje dětství, který jim tenkrát někdo vzal. Pozdravili jsme se s místníma bezdomovcema, protože jeden z nich vypadal jako Táta, a šli jsme dál. Skočili jsme si do baru na aperol, ale okamžitě nás dostih náš vlastní smrad, tak jsme urychleně dopili, a pokračovali dál v cestě - neznámo kam.
Konečně jsme objevili normální obchod a vítězoslavně nakoupili deodorant. Nicméně se ukázalo, že kombinace starýho potu a tuny levný voňavky je ještě o něco horší, než nic. Bylo zase šílený vedro a my potřebovali novou košili. Sako jsem měl přes rameno, takže mi z něj ten deodorant pořád vypadával, řinčelo to všude okolo a všichni se po nás otáčeli. Nakukovali jsme do nějakýho luxusního butiku, ale jít dovnitř jsme se báli.
Když už to s novou košilí začínalo vypadat bledě, tak jsme se najednou ocitli zpátky na včerejším náměstí hrůzy. Dali jsme si espresso (a aperol), a zeptali se servírky, kde by se tu dala koupit nějaká košile. Neuměla moc anglicky, ale doporučovala nám nějakej obchoďák - že prej dvacet minut támhletim směrem. Přišlo nám to trochu podezřelý, když jsme byli téměř v centru, ale budiž.
Byl to náš suverénně nejhorší nápad (!) za celýho Milana. Buď jsme jí nerozuměli, nebo se nám jenom chtěla pomstít za všechny ty útrapy, co s náma celý město zažívalo. Asi oboje. Ten zkurvenej obchoďák byl ŠÍLENĚ daleko, konkrétně úplně na konci města. Ale my jsme prostě šli a ani na sekundu jsme nezavřeli hubu. Vedro, smrad, pot, vopruzelá prdel a planning level nula. A ještě ke všemu se venca málem posral. Podle mapy jsme měli bejt už blízko obchoďáku, ale uviděli jsme obchod, co se jmenoval OVS. "Hele! Oves. Tam určitě budou mít košile!"
Zkusili jsme si pár košil, ale všechno nám to přišlo jako normální H&Mko. Když už jsme se trmáceli až sem, tak přece nebudem kupovat žádnej low cost - jdeme dál. Obešli jsme nějakej obří stadion, a konečně dorazili do vytouženýho obchoďáku. Venca se běžel vysrat a já šel mezitim na obhlídku. Všechno bylo úplně nesmyslně drahý, a ještě ke všemu nikde neměli žádný košile. Byl to obchoďák úplně k hovnu. Chtěl jsem si jenom sednout na zem a brečet. Dvakrát jsme to celý prochodili, abysme nakonec skončili v jedinym použitelnym obchodu - v Ovsu.
Zkoušel jsem si košili a nelíbila se mi. Hodil jsem jí přes nějakej věšák, vzal si jinou a šel jí zaplatit. Po chvíli se ohlídnu ke kabinkám, a vidim, jak tam pani Ovesná skládá mojí pohozenou košili. Mračí se u toho a kouká na mě. Začínám se strašně potit, a čekám, až budu moct zaplatit a zmizet. Najednou vidim, jak se pani baví se sekuriťákem, a ten něco řiká do vysílačky. Jdou po mě! Rychle jsem zaplatil a regulerně utek.
Venca mě dohnal na eskalátorech, a divil se, co se to zase děje. Já se pořád ohlížel do Ovsu, jestli mi nehrozej pěstma, ale nikdo nikomu ničim nehrozil. Jenom ten sekuriťák na mě zmateně koukal, proč jsem tak utek. Usoudili jsme, že už jsem se definitivně zbláznil, a že je načase dát si šlofíka, nebo zkolabujeme. Převlíkli jsme se do svejch premium košilí za 15 EUR a objednali uber. Ve vší počestnosti jsme do něj nastoupili - o špagetách ani muk, do bologne jsme taky nejeli - a dorazili na ubytko. Cesta zpátky do města nás stála 30 EUR, čimž jsme zvedli cenu každý košile na dvojnásobek, a šli jsme spát. Ani jeden z nás ale nemoh usnout, takže nezbejvalo, než pokračovat.
Vyrazili jsme na víno a Venca mi hrál divadlo se sýrem principálem a oříškama akrobatama. Začalo pršet, a nám byla hrozná zima, protože jsme konečně nechali saka na ubytku. Tak jsme šli vokounět na naše náměstí a dostali chuť na pívo. Venca po chvíli odešel na záchod, a když se vracel, tak se strašně smál - že prej stál u pisoáru, pil pívo, a najednou se do toho půllitru poblil. Přesvědčoval mě, že to bylo kvůli tomu všemu, co jsme si v milanovi uvědomili - ze všech těch došlů. Sice mam došla rád, ale tohle "došlo do půllitru" nebylo vůbec žádný došlo. Prostě se zeblil. Navrhnul jsem to vencovi jako alternativu a on se zamyslel. Někdo mávnul kouzelnym proutkem a pohádka byla konečně pryč.
Došlo nám, že milanky možná nejsou nějak extra nepřístupný, a jejich ignorace neznamená naší neviditelnost. Pívo je v tomhle fakt zrádný. Našeptává vám všechno úplně přesně naopak, než jak to ve skutečnosti je. Zrovna neviditelný jsme totiž nebyli ani trochu. Dva vožralí dementi, co se tu ve zmuchlanejch košilích potácej městem, nepřetržitě hejkaj smíchy, všechno natáčej, hladově čuměj a smrděj u toho jak stádo bezdomovců. Ta Květovaná, co před vencou včera utekla, si nás vlastně možná mohla všimnout, jak tu několik hodin v kuse pobíháme, mácháme oranžovym plováčkem a řveme při tom "VENCO VENCO KOUKEJ!!" na každou holku, co projde okolo.
Navíc, i kdyby se nám nějakym zvrácenym omylem podařilo některý z nich zaujmout natolik, aby s náma šly na ubytko, tak v našem plánu byla ještě jedna trhlina – airbnb někde u vlakovýho nádraží, plný kaluží vody, rozházenýho bordelu a s postelí ve sklepě. Pokud chceme balit holky, tak zrovna v milanovi by to spíš chtělo přijet minimálně v maserati a bejt v top managementu investičního fondu. Venca ostatně tohle všechno už leta plánoval, ale nějak z toho zatim Sešlo.
Už jsme zas brečeli smíchy. "Ty, vávlave…těhle pár nuancí nám muselo nějak uniknout!" Neznám nikoho na světě, s kym by se člověk líp zasmál sám sobě. Byli jsme z toho všeho úplně u vytržení. Došlo nám, jak to různý fanatici myslej s tim osvícením. Najednou k nim klouže z nebe fousatej děda na obláčku, s úsměvem jim kyne na pozdrav, a jim to všechno najednou dojde. Taky mě teď o víkendu párkrát osvítilo, ale pokaždý se ukázalo, že to ke mě zas klouže jenom vožralej vávlav. A ještě ke všemu jsem to byl já sám. Konečně v tý pravý, nezkreslený podobě. Závislej, zbědovanej, zoufalej - a radši vožralej než mrtvej - vávlav.
Utřeli jsme poslední slzy, vrátili poblitej půllitr a vyrazili do sklepa. Chtěli jsme jít zkratkou, ale zabloudili jsme. Venca se po cestě urazil, když jsem nevnímal jeho miliontý došlo, takže jsme po příchodu šli rovnou spát. Ráno mě neskutečně pálila žáha, tak jsem si dal k snídani dvojitý espresso, tiramisu, pomerančovej džus a dva čokoládový croissanty a vůbec to nepomohlo. Čekal nás poslední den, a my si řekli, že přece jenom zkusíme něco nakoupit. Prošli jsme pár obchodů, ale všechno nám zas přišlo hrozně drahý a byli jsme už úplně vymletý. Shodli jsme se, že je čas na oběd. Venca se rozplýval nad tim, že konečně našel někoho, s kym se dá skvěle cestovat - že nehrotim památky a zbyde i nějakej čas na kafe.
Náhodně jsme vybrali jednu z restaurací přímo v centru, nechali si doporučit víno, a pustili se do rekapitulace. Vencastán. Co všechno jsme o sobě nechtěli vědět a v milanovi se to dozvěděli. Venca začal dlouhej výčet všech došlů, na jehož konci stálo "..a možná máme sklony k alkoholismu!" Pak se nad tim pozastavil, jestli to přece jenom neni trochu přehnaný. Vzápětí úplně obrátil, a začal nadávat, že "prostě jenom jel s kámošem na dovču a dal si pár piv" a my hned naděláme. Nesmí se to prej všechno tak démonizovat. Zíral jsem na něj, a řikal si, jak je těžký něco si doopravdy přiznat. Sklony k alkoholismu. A ještě ke všemu jenom možná!
Zaplatili jsme účet za tři litry (to víno byl chyták, a my se chytli) a vyrazili na letiště. Číšník nám totiž připomněl, že musíme stihnout letadlo. Bylo vidět, jak se těší, až vypadnem. Zase jsme začínali dělat dost vostudu. Strašně jsme se totiž smáli tomu, že - a to je docela past - už se zase něčemu smějeme. A že už zase chlastáme a čumíme po holkách. Jenomže ta africká milanská královna, co zrovna prošla okolo, byla prostě nejhezčí holka na světě. NEUVEŘITELNEJ natřásající se zadek ve volnejch hedvábnejch kalhotech a černejch tangách. To se pak nedá. Do toho se na mě usmála nějaká jiná milanka, já si jí chtěl vzít za ženu a byl jsem zas úplně mimo. V tu chvíli mi napsal tonda, že se mu narodila dcera a večer bude mecheche v riegráčích. Možná sklony!
Zapomněli jsme komukoliv z domova cokoliv koupit (včetně nás), tak jsme vyrazili do dutyfree. Venca se vztekal, že tam maj hrozně drahý olivy a že to teda kupovat nebude. Vzápětí jsem ho načapal u regálu s vínem, jak do košíku nadšeně láduje jednu flašku červenýho za druhou. Taky jsem jich pár vzal. A sůl. Nějakou děsně vzácnou, s různym kořením. Tu dám babičce.
U pokladny jsem se na nás koukal, jak s těma zarudlejma, oteklejma ksichtama cpeme kupu flašek (a sůl) do našich gym tašek. Bylo mi z nás smutno. Do toho proběhla další něšťastná láska, úžasná milanka - mulatka, a na to konto další pívo - lahváč za 8 EUR. Venca ukazoval na střídačku na sebe a na pívo a něco u toho žvatlal. Pochytil jsem jenom "rozdíl mezi nim a mnim," a rozhodnul se i tohle došlo oželet.
V letadle se pak udála poslední milanka. Řekla mi, že vypadám trochu jako bradley cooper, dala mi číslo, a já schytal šílenej hype. Venca mi vynadal, že mi stačí, aby měla holka hnědý oči a vlasy, a okamžitě jí prohlásim za Laylu a zamiluju se do ní. Chvíli jsme spolu nemluvili, ale pak jsme si dali závěrečný pívo a úspěšně přistáli v praze. Dali jsme to. Byli jsme spolu na první nefalšovaný dovolený a přežili to. A bylo to boží.
Jediný, co mi dojem z jinak bezchybný dovči trochu kazilo, bylo zjištení, že jsem úplně v prdeli. Po cestě z letiště jsem se okamžitě zamiloval do krásný brazilky. Napadlo mě, že se nechám hospitalizovat. Proběhly poslední záchvaty smíchu, a venca správně poznamenal, že v metru z veleslavína na hradčanskou by už lidi mohli pochytit i nějakou tu češtinu. Rozloučili jsme se a okamžitě mi začal chybět. Vzpomněl jsem si na DISTANCE ALERT s laylou a trochu se rozbrečel. To bylo tak strašně stejný. A taky nejlepší na světě.
Jel jsem rovnou do riegráčů. A pak do cobry. Přišlo mi to tam hrozně malý a prázdný. Návrat od těch démonickejch italek byl zvláštní. Chyběly mi. Milanky. Byl jsem z toho smutnej a odcestoval jsem do Háje. Svojí gym tašku s tunou netknutejch kondomů, třema flaškama vína, nóbl solí a jednou shnilou košilí jsem pohodil do kouta a konečně padnul na postel. Bylo mi šíleně fyzicky zle. Uprostřed noci jsem seděl zhroucenej na hajzlu s křečema v břichu, a pérem mi zničehonic prostřelila krutá, pálivá bolest. Zděšeně jsem z něj vymáčk kapku hnisu. Už zas! Netušil jsem, jak se tohle mohlo stát, protože bych přísahal, že jsem v milanovi žádnej sex neměl - a teď tohle.
Do toho mi napsal venca, že jsme dostali hodnocení od majitele ubytka. Prej se strašně bál to otevřít, ale nakonec jsme si vysloužili plnej počet hvězdiček s komentářem “Having Vaclav in my apartment was a real pleasure. Great communication, highly recommended!” Dlouho jsme se s vencou neslyšeli, tak jsem mu zavolal. Vzpomínali jsme, jak uprostřed noci pochodoval po schodech do sklepa a na celej barák zpíval katjušu, jak jsme na úvodní sraz s majitelem vůbec nedorazili, takže za sebe musel shánět náhradu, za kterou jsme přicválali se vší slávou o půl dne pozdějc a úplně na šrot, a jak jsme vzápětí vyplavili celej byt. Shodli jsme se, že do smrti zanevřeme na jakýkoliv online hodnocení, a že je načase jít konečně spát.
Dneska jsem původně měl mít rande (s vencou), ale dostal jsem košem. Prej ho to strašně mrzí, ale bude muset nakonec jeden den strávit s emou. Řek jsem si, že aspoň zkusim odpoledne vytáhnout ven Isabellu, a mezitim zajedu do štěcho předat ty veledary. Venca se mi za to smál. “Rodina vyslala vencu do světa s uzlíčkem buchet a měšcem dukátů. Venca se vrátil domů vožralej, s pytlíkem soli a chlamýdiema.”
Teď už ale koukám na Isabellu - rodilou milanku - jak na mě mhouří oči a dožaduje se odpovědi: "Hmm?" Jsem v prdeli. Nic jsem nevybral, všechny zážiky z milana musej do trezoru. Vytahuju telefon, že jí aspoň ukážu nějaký fotky domečků. Zděšeně zjišťuju, že ty má na svym telefonu venca (jako alibi pro emu), a já mam jenom jednu jedinou. Vencu, jak rozčepejřenej u bambusu klopí třetího ranního lahváka.
„Hmmm...no photos, no, not really..“ Lžu, jak když tiskne, a smiřuju se s tim, že Isabellu už nikdy neuvidim.
Comments