HISTORKY Z KANÁLU - PŘÍBRAM

sobota 20/1/2019

Na dnešek jsme si s Václavem naplánovali výlet do Příbrami. Po stopách Táty. Sjezd z dálnice samozřejmě míjíme, protože skáčeme u tý brutální, zkreslený basy v Noro a řveme s nima jejich pravdivej text. Brand New je neskutečná kapela.

Why doesn't anyone I know sleep?

Are they all just scared of their dreams?

Na druhej pokus už Příbram trefujeme, a rovnou parkujeme u první zastávky, holičství v ulici Osvobození. Ze svýho dětství si toho moc nepamatuju, ale tenhle zážitek mi moje pamět zcenzurovat nedokázala. Sedim v holičství, listuju si časopisama, a čekám. Na Tátu. Šel nakoupit jídlo k večeři. Jsem dávno ostříhanej a pani kadeřnice mě choděj kontrolovat. A já čekám dál. Kde je? Už je pryč přes dvě hodiny. Čtu si dál. A najednou se konečně vrací. Běžim mu naproti. Koukám, že nemá žádnej nákup. Vypadá zas divně a neni mu rozumět. Takže místo do Delvity šel za roh do Kotle. Teď se potácí ke kadeřnicím a zkouší s nima laškovat. Odstrkujou ho a vyděšeně na mě koukaj. Než stačej cokoliv udělat, tak radši odvádim Tátu pryč.

Postupně jsme se došinuli až na autobusovou zastávku. Věděl jsem, že musíme jet dvojkou. Zrovna příjížděla. Táta ale odmítal nastoupit, protože „tten řřdičš je ňňákkkej divnej“. Všichni na nás koukali. Strašně jsem se styděl. Nakonec jsem ho přesvědčil, že ten řidič je v pohodě, a odjeli jsme na Zdaboř. Táta vrávoral před vchodem a vůbec nebyl schopnej trefit se do klíčový dírky. Jezdil s klíčem po dveřích. Doprava, doleva, nahoru, dolu. Pak se to konečně podařilo - a my byli doma, v bezpečí.

Co se dělo potom, to nevim. Tahle vzpomínka končí zabouchnutím dveří od bytu. Tátovu větu s divnym řidičem ale budu mít do srdce vytetovanou už navždycky. Stojim tam s nim od tý doby až doteď. Pokaždý, když se někdo přeřekne nebo přede mnou klíčem odemyká dveře, tak se mi na kratičkej moment stáhnou svaly v obličeji a ucejtim obrovskej tlak. Probleskne mnou vlna něčeho, co nevim, co je. Mam nutkání se na místě rozbrečet a bejt bezmocnej. Je úplně fuk, jestli stojim zrovna v kanclu, na párty nebo v obchodě. V ten moment jsem tam s nim zpátky. Moje pocity nezajímá nějaká oficiální časová osnova a kulisy z reálnýho světa. Aspoň už si ale uvědomuju, že se to děje. Problesknutí. I tenhle zapomenutej kluk z holičství bude už navždycky moje součást.

S Václavem jsme pokračovali návštěvou Tylovy ulice. Byl dost mráz a takový to divný pološero. Václav byl celou dobu úplně zticha. Výjimečně vůbec nevěděl, co by měl řikat. Zastavili jsme se hned na rohu u paneláku. Ukázal jsem na nejvyšší balkon. „Tady babička spáchala sebevraždu." Pár dní potom, co se vrátila z blázince, vyšla na balkon, a skočila. Do blázince jí předtim odvezli ve chvíli, kdy se definitivně zhroutila. Pořád dokola opakovala, že se měla o svoje děti líp postarat a neměla celej život jenom lítat po světě. Došlo, ale už bylo pozdě. Propustili jí, a ona vyhrožovala, že se zabije. Táta s Dědou jí tak museli hlídat. Jednou odpoledne šel Děda na nákup do Kotle a Táta místo hlídání usnul. Babička toho využila a konečně to skoncovala.

Na ten balkon mam ještě jednu vzpomínku. Pokaždý, když jsme s bráchou odjížděli z Příbrami zpátky do Štěcho, tak jsme vyhlíželi Dědu, jak tam stojí a kyne nám rukou na cestu. Celou paži nataženou, dlaň k sobě, a pumpuje nahoru a dolů. Ani jednou nevynechal. Vždycky jsem věděl, že to bude pravá ruka. Jinou totiž neměl. Tu druhou mu přejel vlak. Nikdo neví, jestli to byl pokus o sebevraždu nebo se jenom vožralej zrovna válel u kolejí. Říkali jsme mu Děd Pivojed. Každej můj svátek i narozky mi dal chipsy, čokoládu a padesát korun. Spolu s penězma od ostatních jsem postupně našetřil dva tisíce. Máma mi ty drobný vyměnila za dvoutisícovku, a já jí půjčil tátovi, těsně předtim, než jsme se definitivně přestali vídat.

O Dědovi se tradovalo spoustu hisorek. Místo vytírání chodby vždycky v posledním patře chvístnul plnej kyblík vody ze schodů, ať se to po cestě dolu vytře samo. Nebo jak pěstoval sousedský vztahy dole u popelnic, když se nějaký pani ptal: "Máte mozek? Podívejte se, jestli máte mozek." Nejlepší bylo, když mu tehdy teta Lenka zakázala, aby jí každý ráno volal. Následující ráno u tety zazvonil telefon. Děda. Volá, protože zapomněl, proč nemá volat..to je prostě neskutečný. No a taky ten jeho trabant. Úplně nás vidim, jak se v tý rozkodrcaný žlutý plechovce zběsile řítíme s řvoucím motorem po okolních lesnatejch krajinách. Řadící páka pod volantem, jednou rukou Děda zuřivě přeřazuje, druhou nemá, celý auto se nekontrolovatelně třese - a každou další zatáčku to vypadá, že tentokrát už nepřežijem.

Nakonec Děda umřel na zemi vedle svojí postele. Jednoho dne z ní spadnul a zůstal ležet. Sám se zvednout neuměl. Bylo to o víkendu, kdy ho hlídal Táta. Měl dorazit hned po tetě, která pro něj nechala pootevřený dveře, protože zase ztratil klíče. V pondělí jí volali sousedi, že je u Dědy otevřeno. A že tam leží mrtvej. Táta nedorazil. Dědův pohřeb byla první příležitost po osmi letech, kdy jsme se měli s Tátou potkat. Odjel jsem kvůli tomu z prvního soustředění s JNB. Dlouhý vlasy, černej oblek z tanečních, vyjevenej. Těšil jsem se. Táta nedorazil.

Šli jsme se s Václavem podívat na hřbitov, a já myslel celou dobu jenom na jednu věc - jak jsme na tom samym místě byli pár let zpátky s mojí Floridskou princeznou. A jak to bylo dokonalý. Kde je Dědův hrob jsem nevěděl, tak jsme s Václavem navštívili aspoň rozptylovou loučku. Tátu. Václav se divil, že Táta nemá ani náhrobek. Já ale vim, že on sám by docela koukal, kdyby viděl, že mu někdo vůbec zařídil nějakej pohřeb. A že ten někdo jsem byl já. Vašík. Až při návštěvě s Václavem jsem si všimnul, že pohřební služba, u který jsem pohřeb objednával, má provozovnu hned vedle restaurace Original 1869. Moc dobře si pamatuju, že tahle hospoda se dřív jmenovala jinak - Velký Kotel.

Sídliště, kde Táta bydlel, když ještě někde bydlel, jsme si nechali na konec. Nejlíp si z toho bytu vybavuju houpací křeslo u telefonu, kde jsem trávil hodiny prohlížením porňáků. To bylo super. S Tátou jsme se tomu smáli. "Vašík si zase čte Ohníček." Zrovna tohle vidim do těch nejmenších detailů. Hlavně jeden kreslenej komiks. Kudrnatá holka leze k týpkovi do auta střešním oknem, nohy roztažený, slintající. On se na ní snaží dosáhnout svym obrovskym, tlustym pérem, a vrazit jí ho do úplně zarostlý kundy. Strašně se mi to líbilo. A tuhle kreslenou pani jsem měl ze všech nejradši - dělala mi společnost, když byl Táta zrovna nakupovat.

Zaparkovali jsme s Václavem na druhý straně silnice a vyrazili rovnou směrem k malýmu lesíku na kopci. „Sem jsme chodili sáňkovat! A támhle jsme stavěli skokánek! Hustý!“ vyprávim Václavovi. Zrovna bylo taky čerstvě nasněženo, tak nám chvíli trvalo, než jsme se vyškrabali až k lesíku. Věděl jsem, že to tam někde musí bejt. Táta tenkrát odešel do nějakýho háječku. Březovýho. Chodili jsme s Václavem sem a tam a klepali kosu. A pak jsem to najednou fakt našel. Mezi stromama bylo poházenejch pár krámů, a narozdíl od zbytku lesíka tam byly břízy. Na nich bylo asi ve dvou metrech zatlučený prkno. Naznačovalo, že tu dřív někdo bydlel. A já moc dobře vim, kdo to byl. Jeden smutnej Skaut. Když tehdy Tátu přišel z bytu v doprovodu policie vyvést exekutor, vůbec se už nebránil. Věděl, že to nemá cenu, a hlavně měl plán. Uměl přece tábořit. Vzal si těch pár věcí, co mu zbylo, a vyrazil do Březovýho Háječku. Čekala ho tvrdá zima.

Vyrazili jsme zpátky do Prahy. Cestou posloucháme The Way We Do. Neskutečná skladba. Euforická beach party. Vidim jí, jak kroutí zadkem v plážovym baru v Izraeli. The night of our lives! Ty svoje nádherný černý tanga má zaražený mezi perfektně opálenejma půlkama. „Juicyyy...but FIRM!“ Kouknu na spolujezdce. Václava. Třeba jsem si ho úplně vymyslel. Stejně jako tu exotickou princeznu, která se mnou Tátu navštívila minule. Beautiful Mind. Dva extrémně intenzivní, nekonečně zábavný štíty proti prázdnýmu peklu. Ať je to jakkoliv, Václav s Laylou tam v tu chvíli se mnou byli tak jako tak.